Historie

Zatímco Podkrkonošské průmyslové museum plnilo své vlastní poslání, zaměřené na estetickou výchovu široké veřejnosti, pokračoval Archeologický a musejní spolek vytrvale ve své sběratelské a badatelské, zvláště pak archeologické, činnosti. Muzejní materiálové fondy povážlivě rostly nejen vlastním sběratelstvím, ale i odkazy hořických rodáků. Prostory archivu ve škole Na Daliborce již byly naplněny a další přírůstky musely být uloženy v bednách na půdě i v depozitářích v některých hořických domech. Rychlými přírůstky často docházelo k chybné nebo žádné inventarizaci, což napravil až ve dvacátých letech prof. Eduard Zwiefelhofer (1882 – 1948), učitel němčiny na zdejší obchodní akademii. Více než dvacet let pracoval s velkou péčí na plynulé inventarizaci a případné konzervaci a studiu muzejních předmětů. Je třeba zmínit i skutečnost , že se Zwiefelhofer výrazně angažoval i v dalších hořických spolcích, kterými byl např. Sokol, Dalibor či Ratibor, vedl archiv panství Hořice i městský archiv. Za nemalé zásluhy byl jmenován čestným členem musea i čestným občanem Hořic.

V průběhu třicátých let bylo třeba přesně vymezit náplň a pracovní obvod muzea, jež takto tíhlo k přílišné všeobecnosti. Organizace venkovských muzeí se tehdy rozvíjela na podkladě vlastivědném, tomuto trendu se nevyhnulo ani muzeum v Hořicích, které bylo v roce 1937 přejmenováno na Vlastivědné museum okresu hořického. Válečný rok 1942 byl pro hořické muzeum přelomovým, neboť došlo z iniciativy okresního hejtmana Dr. Františka Šrámka k získání reprezentativní budovy (dříve sídla samosprávného okresu, pošty a pojišťovny) na hořickém náměstí. Architektem této výstavné pískovcové budovy z roku 1877 byl arch. František Karažej (1820 – 1884) na objednávku podnikatele Václava Tomáška. Teprve nyní mohly být bohaté sbírky uloženy pod jednu střechu. V roce 1946 zaniklo Podkrkonošské průmyslové museum a jeho sbírky připadly Vlastivědnému museu okresu hořického, čímž byla obnovena původní jednota muzejní práce.

Dalším přelomovým obdobím v dějinách hořického muzejnictví jsou léta 1967 – 68, kdy k zadní části budovy muzea byla přistavěna Štorchova síň, financovaná z výtěžku autorských honorářů děl Eduarda Štorcha (1878 – 1956), které známý spisovatel románů z pravěku a rodák z nedaleké Ostroměře odkázal hořickému muzeu. V současnosti se v Malé síni muzea (40 m2) konají pravidelné tematické výstavy, v přilehlé Štorchově síni (200 m2) pak od dubna do října hlavně prezentace moderního umění a občasná kulturní vystoupení, bohaté sbírky a knihovna pak slouží veřejnosti i jako studovna. Do budoucna se uvažuje o rozšíření muzejních ploch a stavbě nového depozitáře v zahradních prostorách za muzeem.